Relaxační Hedvábník

Já vím. Ten titulek je asi ze stejného těsta, jako bych vám teď chtěla vyprávět o ručníku, kterým si budu nahřívat zátylek. Nebo inzerovala proceduru doposud nezavedených lázní. A ono to může být ještě horší – protože a poněvadž – krom titulku hodlám okomentovat taky známý titul, a to už z roku 2015. 

Abych osvětlila své zpoždění: naše kamarádství s Robertem Galbraithem připomínalo cestu výtahem do sedmého patra, kdy s dotyčným inkognitem nejsem s to ani zapříst rozhovor, natož abych ze sebe vysoukala alespoň kloudný pozdrav. Maskovanou Rowlingovou jsem pak lenivě a jedinkrát rozeznala v Luxoru na stojanu s mluveným slovem v rámci vysokoškolské misie Honu na zvýrazňovač v době zkouškového, a tím pro mě všechna ta anabáze skončila. 

Abyste ještě lépe porozuměli, nerada táhnu s davem za jedno lano. Třeba kouzelného Harryho Pottera jsem dokázala bojkotovat poměrně dlouho. Teprve ve chvíli, kdy ho málem stáhli z kin, zasáhla ruka osudu, nebo spíš cingrlátka a zkušený výběr mé mamky, abych se vydala cestou opačného extrému, tedy – stihla ho navštívit v tomtéž kinosálu hned osmkrát za sebou. 


Tudíž, jak se dá očekávat, po vypuknutí hysterie kolem detektivek všeho druhu, jsem nevzala do ruky – natož před oči –, ani Dicka Francise, ani oblíbený jev naší rodinné pokladnice Agathu Christie. Všechny ty trháky dneška si nejspíš přečtu, až se celý svět bude topit v poezii ... ehm, rozumíme si.

Vyhýbavý hrdina

Jak se však ukázalo, každý potřebuje v životě svého detektiva. Můj čas nadešel, když jsem se vydala ucházet o místo redaktorky v nakladatelství Plus. Pokud si pamatujete u koho knížky vycházejí, je vám hned jasné, že seznámení nás dvou bylo téměř na spadnutí. Jenže v nabitém programu nebylo možné ani Galbraitha sehnat, ani nikoho uplatit. Jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou, v třetí nic; navíc v knihovně městské se na detektiva stály sáhodlouhé fronty, skutečně delší, než bývaly pověstné fronty banánové. To, že jsem nakonec pohořela asi nelze svádět na uštěpačného literárního hrdinu a chybějící klíčový kontakt. Ale špetkou viny bych mu to přeci jen okořenila.

Naštěstí dva moji rodinní přátelé vlastní na poměrně malém prostoru tolik knih, že od té doby, co k nim pravidelně docházím, trpím výčitkami svědomí, že vůbec nečtu, a také si z jejich domácnosti více odnáším, než zpětně vydám. Ovšem, konečně jsem se seznámila s Cormoranovým případem (povšimněme si, jak jsme již důvěrně přešli k tykání), konkrétněji se tak stalo v listopadu roku 2016. 

Hrdinové vol. II
Nemá cenu se zde zabývat samotným příběhem a jeho dějovou linií; většina z nás ho zná; ta která ne, se možná ke Strikovi dobere za nějaký čas. Podle mého dosavadního pátrání na serveru Databazeknih.cz  z toho Galbraith i detektiv navíc vycházejí docela dobře. Část čtenářů si stěžuje na děj moc rozvleklý aneb zdlouhavý, tu a tam se samozřejmě objeví někdo, kdo knihu ohodnotí jako odpad či nudu. Pokud bych si měla na něco postěžovat, byl by to asi jediný moment, kdy jsem otočila stránku a protočila panenky, protože se za vakátem objevil nápis: O týden později. Proč (proboha) autorka takového formátu volí tuhle strategii – pro mě už značně kinosální –, když by bylo mnohem příjemnější poukázat na to rovnou ve svém psaní. Stačilo by to přeci jen "sdělit" v úvodním odstavci další kapitoly.

Co ale zůstává i po zaklapnutí knihy fascinující je ona klíčová metoda, která knížky Rowlingové / Galbraitha chcete-li, dělá zajímavější než ty ostatní. Samozřejmě tato strategie pojímá více vrstev textu, nedá se zastavit jen u jedné. Ale vypíchnout musíme zaručeně postavy. Nejen jejich psychologii, ale i prvotní výběr autorky.

Detektiv kouzelníkem
Čaroděj Harry byl chlapec výjimečný, nadaný a majetný, z počátku však chudý jako kostelní myš, bydlící v přístěnku pod schody, opuštěný a bez rodičů. Celý život byl nucen selektovat, velmi bedlivě, kdo patří do sféry jeho přátel, a kdo už ne, protože jak známo, výrazné osobnosti mají tendenci polarizovat společnost na ty, kteří dotyčného milují, a kteří jím naopak vcelku pohrdají. Zlatá střední cesta se najde jen málokdy. Bodejť by se našla u Harryho, který navíc musí volit mezi dobrem a zlem a leží na něm víc, než tíha vlastního svědomí.

I Cormoran je výjimečný a nadaný – není zcela opuštěný a ani nenese takový náklad, který naložili klukovi s jizvou. Ale i přesto, že jako válečný veterán přišel o jednu nohu – a připusťme, že podle popisu není zrovna fešák –, je nicméně charismatický a přitahuje k sobě ženy nebývale krásné, o které však, co? Nestojí. Protože miluje, koho? Jedinou z nich, která je opakem toho, čemu se přezdívá "čistá duše". Prolhaná, nepolapitelná a nedostupná.

Oba dva aktéři na sebe strhávají pozornost, která jim není úplně po chuti, popřípadě se jim zrovna nehodí do krámu, protože je často zdržuje od úkolu, který mají před sebou; popřípadě vytváří chaos v jejich niterném světě, který je, řekněme, už tak dost rozervaný.

Ženy na scéně
Když si pánové nevědí rady, přichází na řadu ženy, vzdělané, bystré a samozřejmě výjimečné, Hermiona a Robin. Obě jsou do jisté míry pokorné, tolerantní, nápomocné, vždy s neochvějnou intuicí, co ten druhý právě v té a oné chvíli potřebuje, ač svéhlavé a dokáží se ozvat, kdykoliv se děje bezpráví, kdykoliv se jim něco nelíbí a kdykoliv mají pocit, že je někdo odvádí od možnosti "podílet se na záchraně světa."

Když ty dvě při něčem takovém přistihnu, vždycky se směju pod fousy, protože jsou to dozajista ryzí charaktery lví. Silné, pevné v kramflecích, ale zároveň neobyčejně křehké, něžné, s mužskou i ženskou energií, niterně toužící potom, aby je někdo uznal a ocenil, poznal jejich ryzí charakter. Samy již ze své přirozenosti pomáhají realizovat sny těch druhých, ale přání, aby jim také někdo skutečně porozuměl, je příliš silné na to, aby se dalo přehlédnout.

Sama Rowlingová, lvice jako poleno, by asi mohla vyprávět (a také v řadě rozhovorů vyprávěla a dala by se tu objevit spousta těchto vlastností) – kdo se směje základnímu dělení horoskopu, pousměje se též a tento odstavec přeskočí, ale já si prostě nemůžu pomoct. Nejzřetelněji je to poznat, myslím, v pasáži z Hedvábníku, kdy Cormoran s Robin uniknou dopravní autonehodě.

Nejenom, že se ukáže, že je Robin vlastně hrdinka, že je v ní víc, než by se na první pohled zdálo, ale se stejnou samozřejmostí se jí poté dotkne, když je v rámci vyšetřování odstrčena, protože už přeci celému světu dokázala, co umí.

Navíc má onu zásadní vlastnost všechno zlehčovat. I když se podle popisu sotva udrží na nohou, do poslední chvíle udává, že se jí nic neděje, že je naprosto v pořádku a že to nic není, protože je na to říct pravdu prostě a jednoduše příliš hrdá. Navíc právě dokázala, že je s to vyrovnat se mužskému světu. Vše vygraduje ve chvíli, kdy se Robin málem utopí v slzách a hněvu, čemuž Cormoran jen zmateně přihlíží, protože jde prostě o eskalaci potlačovaných tužeb a napětí, které v sobě Robin trpělivě hromadila snad po celou tu dlouhou dobu, co se znají.

I přes všechen tento výčet a přes lví povahu, – která by mi možná měla být víc než sympatická –, shledávám Robin, co do vykreslení, dosti plochou, i když je též postavou kontrastní. I přes to, že má autorka neuvěřitelný pozorovací talent a schopnost vidět lidem – když ne do hlavy, tak snad až do morku kostí. Pokud to není vykreslením postavy, snad jí chybí nějaký Ron, nebo jí nevěřím Matthewa; možností je spousta.

Opravdu jsem ještě nepřišla na to, čím to je, ale to ono Něco při čtení skutečně postrádám a občas mě Robin spíš ruší, než aby mě nechala ponořit se do textu jako důvěřivého, naivního čtenáře. Třeba bych si měla přečíst ještě Volání kukačky. I když číst texty za sebou takto retrospektivně, bude asi o dost náročnější...Tak či onak, pokud máte nějaké tipy, existuje zde možnost prodiskutovat je pod článkem. Mě nejspíš zachraňuje to, že pokud bych po první knížce nesáhla a půjčila si až Ve službách zla, existuje zde avízo přímo od autorky, že pracuje hned na dvou nových knihách najednou. Alespoň jedna z nich by měla být ta Galbraithova.

Komentáře

Oblíbené příspěvky