Rekviem za Nanking: Kniha, která postrádá dramatický oblouk

Kniha Rekviem za Nanking nás zavádí do čtyřicátých let minulého století. Válečná zvěrstva, známá jako nankinský masakr, sledujeme z prostředí místní univerzity, která se na pozadí válečné situace na dlouhou dobu proměňuje v uprchlický tábor. Jenže, jak píší příhodně čtenáři knihy na serveru Databazeknih.cz, postrádá také něco čemu se příhodně říká dramatický oblouk. 

Válečná zvěrstva způsobená japonskou armádou zachycuje autor Cha Ťin zejména v prvních kapitolách knihy (v přepisu též možno autora najít jako Ha Jina, pravým jménem pak Sue–Fej Ťin). Čím více se dějem posouváme kupředu, tím více se jim však vzdalujeme. I přes zažité hrůzy líčené v úvodu románu se čtenář po dočtení knihy nemůže ubránit dojmu, že se ve výsledku nic moc nestalo – a to i přes počty obětí masakru a osudy hlavních postav: vypravěčky, jejíž syn se ožení s Japonkou a je tedy nucen pracovat pro "nepřítele národa", načež tragicky umírá; o jeho smrti se dozvídáme z dopisů, které jsou v textu však jen převyprávěny a do textu nejsou vloženy. Dále sledujeme osud blízké přítelkyně vypravěčky a vysoce postavené pracovnice na nankinksé univerzitě, američanky Minnie Vaultrinové, která svůj život na kampusu zasvěcuje pomoci bezmocným v krizové situaci, a též končí tragicky. Satisfakce, které se jí dostalo během válečného stavu, hatí zmanipulované zpravodajství, což vede aktérku k psychické krizi. 

Co se však knize daří, je nastínění nankinské situace i evropskému čtenáři, který běžně neví o situaci v Číně zhola nic, zatížen historickými událostmi druhé světové války v Evropě. Čtenář tak dobře vnímá souvislosti a okolnosti válečného masakru, už i díky tomu, že je situace pojímána z pohledu místních i příchozích cizinců. Bohužel, na čem podle mého kniha stojí i padá, je právě výběr vypravěče a celková struktura románu. Pokud autor zvolí za vypravěčku pracovnici nankinské univerzity, měl by více zapracovat na psychologii postav. Ta se zde jeví nedostatečná. Čtenář tak sleduje prožitky aktérů knihy z jakéhosi distancu, a právě absence prožitků je tím, co nedovolí proniknout více do vyprávěného příběhu a sžít se s ním. Rušivě též působí zbytečné a vleklé dialogy, kdy se postavy rozhodují, co budou dělat, obvykle zakončené kouzelnými formulkami: "Tak jdeme," anebo "A tak jsme šli," které opět narušují dramatický spád příběhu. Velice nevěrohodnými se pak zdají také korespondenční úryvky o osudu života Minnie Vaultrinové, které jsou umístěny v závěru knihy. Popisné líčení tak opět odvádí čtenáře od příběhu, než aby ho k němu přibližovalo. Škoda pak takového nedotaženého konce; pokud tedy vynecháme komentář k pasážím nacházejících se od poloviny knihy dál, které vedou k úpadku celého vyznění textu; autor měl totiž cílevědomě a dobře nakročeno k úspěšnému příběhu.