Pár poznámek k bibliofiliím a autorským knihám

Autorská kniha. Pro někoho naprosto záhadné spojení. Co to vlastně autorská kniha je? A čím se liší od tzv. bibliofilie? 

Autorská kniha

Co o ní víme? Víme, že bibliofilské tisky a předstupně, které posunuly knihu jako médium za její běžné hranice, lze nalézt již v 19. století. O knize autorské mluvíme většinou s nástupem avantgardního umění, dále ve vztahu k druhé polovině století dvacátého. Do popředí zájmu se dostává především v 60. a 70. letech, zejména ve spojitosti s uměním objektu, vizuální poezií, konceptuálním a akčním uměním. Jde tedy o způsob umění, nebo ještě lépe uměleckého výrazu. Zajímavostí je, že se však neomezuje pouze na výtvarníky jako takové. Touto zvláštní uměleckou kategorií se zabývají kupříkladu také knižní grafici nebo fotografové.

Autorská kniha může být pojata čistě i jako materiál. Obsah v takovém případě kniha obsahovat může, i nemusí. Na stránkách České televize u příspěvku Kniha jako umělecké dílo, čteme: "Může mít formu klasické knihy, která pracuje s textem, může být jen obrazová, ale může také být objektem, který hranice tradiční kritiky překračuje. Umělci pro autorské knihy využívají nejen papír, ale i plat, kov, textil i dřevo. Důležitou součástí mnoha autorských knih je jejich obal, schránka, ve které jsou uloženy." 

Běžně jde však o syntézu uměleckého vyjádření – propojuje vizuální vjemy s haptickými. Výtvarnice Julie Kačerovská, která se umístila v první pětici oceněných na soutěži Evropská autorská kniha / Artists’ Book on Tour (k vidění v dubnu a květnu 2012 v Národní technické knihovně v Praze) na ní představila dílo Krajina papíru. Funkce významová je zde upozaděna oproti vizuální. Děj se neodehrává v obsahu knihy, ale přímo na povrchu objektu.

1. Krajina papíru výtvarnice Julie Kačerovské. Příběh se přesunul z obsahu na povrch.

2. Stejně tak je tomu u objektu Odmítání původního obsahu. Zbyly jen cáry papíru.

◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦

My se teď však půjdeme podívat na poznámky ke knihám dvou českých autorů: literárního kritika F. X. Šaldy a typografa Martina Peciny. 

Pohled F. X. Šaldy: Kniha jako umělecké dílo

Prvně si vezmeme k ruce text našeho předního literárního kritika F. X. Šaldy Kniha jako umělecké dílo. Jaký je dobový kontext? Ocitáme se v první polovině 20. století. Dochází k uvědomění, že kniha spíše než zbožím bývala prvořadě uměleckým dílem a snaží se jí podle tohoto vzoru rehabilitovat. Co by však kniha neměla ztratit. Právě F. X. Šalda klade na první místo „zprostředkování duševního poselství knihy, tj. „Aby obsah knihy byl hodnotný a významný - opravdu hodný rozšíření a opakování - jest věcí spisovatelovou a šíře věcí celé literární kultury národní, neboť konec konců zůstává pravdivým slovo, že národ má literaturu, jaké zasluhuje.“ 

Ve své stati však upozorňuje na to, že je přehlížena vnější stránka knihy, a přitom je to ona, která nese dobovou výpověď – kultury, vkusu a především uměleckého cítění. Za vzor si bere soudobou Anglii a středověké řemeslné umění, upoutala ho dokonce postava Williama Morrise, který je známý především jako první z designérů. Proč? U středověkých knihtiskařů se snoubily pro Šaldu dvě důležité věci – poctivé, bravurně zvládnuté řemeslo spolu s dobrým vkusem. Úpadek přinesla podle něj až tovární výroba, která zahladila jakékoliv individuální cítění, které následně nahradila vtíravost a nevkus.

V čem podle Šaldy spočívala krása starých tisků:

1) vnitřní harmonie (tisk a ilustrace spolu plně korespondují)

2) viditelná spolupráce řemeslníku a umělců 

3) poctivé a bravurně zvládnuté řemeslo

◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦

Pohled Martina Peciny: Kniha a typografie

Nyní současný pohled dvorního typografa nakladatelství Host Martina Peciny. Ten si uvědomuje, že na knižním trhu budou stále existovat knihy s méně hodnotným obsahem. Připouští, že by se těmto knihám nemusela  věnovat taková péče (nároky na čas, finanční zátěž) nebo alespoň je typograficky nepovyšovat vůči obsahu. Na druhou stranu zná dobře osidla práce v nakladatelství a tak připouští, že i oscilovat na pomezí těchto dvou principů je leckdy obtížné. Zajímavé je, že jako náš přední typograf neodsuzuje elektronické knihy, naopak v nich vidí východisko k tomu, aby se na nekvalitní tituly neplýtvalo – tudíž ani časem typografa, ani cenným papírem (tak trochu bibliofilský přístup). A dodává: 

„Čtení už dlouho nemá to výsadní postavení jako v minulosti, kdy bylo jediným oficiálním zdrojem poznání a jednou z mála smysluplných kratochvilných aktivit.“ 

I čtečky však nejsou samospásné, i když napomáhají šíření četby; nabídka jednotlivých formátů pro elektronické čtení je stále omezená. Jako jedno z hlavních minus spatřuje v tom, že v našich čtečkách končí hlavně okrajová četba. Dále, že vývojáři nepřizvou k práci zkušeného typografa. A tak se v textu stále objevují typografické ohyzdnosti, kterými jsou např. osamocená písmena na konci řádku, tzv. řeky a podobně. Citujme opět: 

„Vznik sdružení milovníků knih – bibliofilských spolků – reagoval na pozvolný úpadek knižní kultury. Byla to nahlas projevená snaha vrátit knihám alespoň částečně jejich původní lesk a zasadit se o zvýšení kvality knižní produkce ve všech ohledech.“ O bibliofilii hovoří jako o zálibě přerůstající v sběratelskou vášeň a dodává, že první bibliofilský spolek, The Roxburghe Club, byl založen v Londýně 17. června 1812. (Pro srovnání: Spolek českých bibliofilů až v roce 1908.) „Drahá knížka vyrobená z luxusních materiálů, upravená a vyzdobená odborníkem, se asi nikdy nestane objektem masového zájmu, protože prostředky vynaložené k její výrobě vysoce převyšují standard. Co na tom, že malé série knih na ručních papírech vždy mohly ovlivnit jen malou část veřejnosti? Každý zásadní oborový impuls představuje přístup, který je v protikladu s obvyklým stavem. Jeho úkolem je v prvé řadě nastolit rovnováhu sil, vedle nízkého ukázat vysoké, a postupně tak učit lidi rozeznávat kvalitu.“

Co je potřeba ke vzniku dokonalého bibliofilského tisku? 

Na české scéně má zastoupení také Spolek českých bibliofilů. Jeho základním konceptem je zachování jednoty obsahu a výtvarného a uměleckého zpracování každé knihy, které by však nemělo fungovat pouze jako umění pro umění, ale mělo by zdůraznit zejména její myšlenku. 

„Ke vzniku krásné knihy je třeba souhry všech, kteří se na její přípravě podílejí: vydavatele a jeho finančních možností, grafika, ilustrátora, výběru papíru, dokonalého tisku jak textu, tak grafik, a navíc trochu štěstí, aby nikdo z těchto spolupracovníků ani v nejmenším neselhal.“ 

Bibliofilský spolek byl založen roku 1908 v pražském Technologickém muzeu. Mezi první bibliofilské tisky patří Kšaft umírající matky Jednoty bratrské od Jana Amose Komenského, který vyšel ještě tentýž rok. Příprava takového tisku se však neobešla bez komplikací; ke zvolenému anglickému písmu Cheltenham bylo třeba doplnit česká diakritická znaménka.

           

Ilustrace Adolf Kašpar, typografie Karel Dyrynk. Původní zdobená celopergamenová vazba s původním ochranným pouzdrem, k tisku byl použit japonský papír. (Japonský papír tj. waši, je ruční papír vyráběný zejména z rostliny gampi, má příznačný lesk, je odolný vůči vodě, hmyz jej nenapadá a nemění barvu, proto je nazýván „králem papíru“ a užívá se na vzácné dokumenty. Na další druhy waši jsou používány jiné rostliny, tyto papíry se pak používají v architektuře nebo např. pro výrobu bankovek.)

◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦

Ukázka z činnosti spolku 21. století: vlevo Nepublikované dopisy Františka Kupky Vojtěchu Hynaisovi s lepty Jiřího Anderle z roku 2010. Napravo starší Villonovy Balady z r. 2004 s litografiemi Bohumila Žemličky.

◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦

Dalším významným dílem  Spolku českých bibliofilů byl tisk Slezských písní od Petra Bezruče, které do té doby vyšly jen časopisecky v Besedách Času. Výtvarně se na knize podílel Vojtěch Preissig, vytiskla jej Politika. Vrchol bibliofilských tisků se datuje do doby první republiky. Kromě spolku vydávala bibliofilská díla také řada soukromých vydavatelů. Po 2. světové válce, kterou spolek jen tak tak přečkal, se potýkal s řadou problémů hlavně technického a finančního rázu, a to až do roku 1989. Aby vůbec přežil, spolupracoval na vydání knih zejména s Památníkem národního písemnictví a Československým spisovatelem. A žije dodnes. I když ... žije. O stavu Spolku českých bibliofilů se můžete přesvědčit na jeho stránkách.